Cesta klimatizovaným vlakem z francouzského města La Roche do Bordeaux je příjemná. Venku je zataženo a za oknem ubíhá monotónní plochá krajina se suchou trávou, přestože je teprve začátek léta. Voda v zavlažovacích kanálech stojí a již na pohled zapáchá. Jen křoví u trati a pedantsky vyrovnané řádky vinné révy svítí svěží zelení. V lesích, jež se zdají být neudržované, roste podivná kombinace bujného kapradí a vysokých, často ohnutých borovic.

Před půlnocí zastavuje naše souprava v Bordeaux na nádraží St. Jean, jež se jako každé druhé nádraží ve Francii jmenuje po některém svatém. Do Paříže nám to jede až k ránu, a tak je příležitost na chvilinku si protáhnout z vlaku ztuhlé údy a letmo se podívat, jak žije, či spí velkoměsto.

Přímo naproti nádraží se nachází několik příčných ulic s nesčetným množstvím hodinových hotelů, pánských i dámských klubů, barů, bister i luxusních hotelů. Na ulicích není živáčka. Sem tam svítí do tmy z horních pater okno hodinového hotýlku. Ulice osvětlují velké výlohy nóbl restaurací, jež se začínají pomalu vyprazdňovat. Blikající neony dávají tomuto koutu města v každém okamžiku jinou barvu, jinou podobu, tvar i náladu. Občas prořízne dusné vedro křik opilců, kteří se hádají před barem a vzájemně se snaží poštvat na sebe psy. Ti však evidentně jejich povelům nerozumějí, a tak jen štěkají a vytvářejí ještě silnější hluk. Policisté s ozbrojenou vojenskou patrolou z protějšího chodníku vše unaveně pozorují, ale nezasahují. Zatím se nic mimořádného neděje. Zpocení barmani jsou k nočnímu koloritu neteční, chvatně uklízejí kovové židličky a zhasínají lokály. Až na jeden, který se nachází u stanoviště taxíků. Právě taxikáři zde budou usrkávat své café piccolo až do rozednění.

Na barovém pultu tohoto baru páchnou v popelnících zbytky jointů a já těžce zkouřenému černochovi s vláčnými pohyby marně vysvětluji, že chci preso. „Je veux café presso.“ Opakuji znovu a pantomimicky předvádím, jak zvedám k ústům virtuální šálek s kávou. Marně. Nerozumí mi ani taxikáři, kteří se jeden přes druhého snaží pomoct naši konverzaci rozplést. Těm však zas nerozumím já, a tak to v konopím a kávou provoněném lokále za chvilku vypadá jak v židovské škole. Vzájemné překřikování nebere konce, až se z rohu místnosti ozve zapomenutá slečna s novinami a modrozelenou limonádou před sebou (bar je totiž zároveň přístupem k pokojům v horním patře). „Monsieur désire comme la boisson un espresso.“, poznamenala nezúčastněně. No samozřejmě „Je voudrais espresso – un café espresso.“, nadšeně souhlasím a lovím drobné v nešikovné peněžence vyčleněné pro cizí měnu. Před pultem i za pultem to otráveně zahučelo ve smyslu, že pán se má naučit mluvit, než vleze do lokálu. Černoch s pohyby cirkusového klauna bezpečně kávu připraví a spolehlivě dopraví až na pult, přestože se hrneček s podšálkem na okamžik ocitá téměř u podlahy, v zápětí plave v hustém dýmu u stropu, aby nakonec nebezpečně zakroužil nad mou hlavou, s níž instinktivně uhýbám. Káva úžasně voní a slečna s novinami se opakovaně ujišťuje, že káva je v tomto podniku skutečně mým jediným a posledním přáním. Abych si kávu vychutnal, odnáším si ji ven na stolek, u něhož ještě není zvednutá židlička. Důchodce vedle mě usrkává pivo bez pěny z dvoudecové skleničky a evidentně nikam nespěchá. Asi ho doma nečeká nic jiného než prázdná místnost v jednom ze začernalých domů u nádraží. Hlasy z lokálu se mísí s pípáním vysílaček z taxíků zaparkovaných u protějšího chodníku. Taxíky průběžně odjíždí a v rychlém tempu se za sebe opět spořádaně řadí.

Je dusno. Vzduch se ani nehne a člověk by čekal, že musí každým okamžikem začít krápat. Pomalu se vracím k zavřenému nádraží. Ticho ruší již jen lomoz vyprazdňovaných nádob na odpadky, které zručně vysypávají zahraniční dělníci do pomalu projíždějícího náklaďáčku. Už se těším, jak spánkový deficit doženu v pohodlné soupravě rychlovlaku na Paříž.